Otevírá Erasmus dveře masové migraci, nebo je naopak dobrou investicí do českých univerzit i bezpečnosti regionu?

Richard Olehla, prorektor pro akademickou kvalitu a internacionalizaci na Anglo-americké vysoké škole považuje program Erasmus za způsob, jak rozšířit obzory studentů a propojit evropské hodnoty. K tomu uvedl:

Mnozí z těch, kteří studovali v Evropě na přelomu tisíciletí, si vzpomenou na film Erasmus a spol. (L’Auberge espagnole). Není to jen nostalgie, kterou nás příběh o studentech na programu Erasmu v Barceloně ovane. Když pomineme otázku uměleckých kvalit, asociují se nám se snímkem pocity svobody, otevřenosti či prostého poznávání „světa“ za našimi hranicemi.

Program, který od roku 1987, kdy na praktickou podporu hodnot, na nichž stojí Evropská unie, vznikl, vyrostl do suverénně největšího mezinárodního vzdělávacího projektu na světě a zůstává živý i dnes. Vyvíjí se totiž s dobou a potřebami studentů a v současnosti zastřešuje mezinárodní vzdělanostní mobilitu pod označením Erasmus+. Mění se ovšem i zpětná vazba na něj a v poslední době lze narazit vedle konstruktivní kritiky i na názory, které jej považují za „trojského koně migrace“ do EU.

Za všechny tento postoj ilustruje Milan Mikulecký, jinak specialista na bezpečnostní politiku, který dostává prostor v řadě českých mainstreamových médií. Využívá sice fakta, ale rámuje je výrazně zavádějícím a ideologickým výkladem.

Mikulecký a další podobně zaměření publicisté například tvrdí, že cílem rozšíření programu je „zjednodušit vstup do EU pro studenty ze zemí, z nichž proudí migranti“, k čemuž má sloužit právě navýšení finančních prostředků, které mají do programu začít plynout s novým rozpočtovým obdobím v roce 2028. Vlastně tím naznačují, že Evropská unie si sama pod sebou bude podřezávat větev, protože bude financovat nelegální migraci a vše, co je s ní spojené, tedy nárůst zločinnosti, potenciální terorismus a ohrožení tradičních evropských hodnot.

Ve skutečnosti je to celé jinak. Erasmus+ v první řadě není žádný imigrační mechanismus, jde o program, který si klade za cíl rozvíjet mobilitu studentů a pedagogů mezi evropskými zeměmi. Tyto výměny jsou vždy krátkodobé a vyžadují nejen splnění všech požadavků kladených na uchazeče přijímací akademickou institucí, ale musí samozřejmě respektovat vízová pravidla konkrétního členského státu.

Ideoví odpůrci evropských programů typu Erasmus+ se také často vymezují proti dotacím a poskytovaným veřejným subvencím s odkazem na to, že takové věci má vyřešit trh. Česká republika má ovšem z Erasmu přímý prospěch třeba taky v tom, že program podporuje zakládání univerzitních aliancí a inovativní projekty. Díky Erasmu se české univerzity dostanou ke spolupráci se špičkovými evropskými i světovými vysokoškolskými institucemi, které by si jinak nevýrazných českých kolegyň sotva všimly.

A nakonec ty „proklaté“ hodnoty, jež program Erasmus v současném rozpočtovém období podle kritiků tak vehementně podporuje. Jednou z aktivit je i podpora vzdělávání, digitálních a zelených dovedností v partnerských zemích jižního Středomoří, tedy například Tunisku, Maroku, Egyptě a dalších. Spoluprací s těmito zeměmi EU ovšem sleduje naopak omezení nelegální migrace do Evropy. limit illegal migration into Europe.

Erasmus+ 2028–2034 si klade za cíl mimo jiné posílení demokratické participace a mediální gramotnosti, což jsou dovednosti často skloňované nejen u nás, ale v celém světě. Redukovat tyto pro Evropu životně důležité věci na jakousi migrační agendu a naznačovat, že účastníci výměnného programu jsou potenciální migranti, jejichž pobyt v EU organizují pašeráci, je nefér, ale spíš daleko za hranou.

Ostatně je to tvrzení přímo absurdní: Erasmus+ má jasný systém výběru uchazečů, který si organizuje každá univerzita či vysoká škola sama a který podléhá přísnému dohledu evropských i národních úřadů.

Současná mediální kritika Erasmu+, jakkoli libě zní uchu bojovně naladěné veřejnosti, není žádná odborná analýza. Jejím cílem není zvedat nová témata a snažit se jimi zlepšit současný stav, ale přitáhnout na sebe pozornost a mobilizovat nespokojené. Což je bohužel trend narůstající nejen v médiích, ale i ve veřejném prostoru.

Tento článek byl původně publikován v deníku Hospodářské noviny.