Kamila Q. Suchomelová

Absolventka 2016
Magisterské studium International Relations & Diplomacy

Během studia magisterského oboru Mezinárodní vztahy a diplomacie zasedala ve studentské radě a byla asistentkou prezidenta AAU. Po ukončení studia v roce 2016 začala na rok pracovat v marketingovém oddělení AAU, a to až do nedávné doby. Mezi návratem z akademické konference v Barceloně a odplutím do cíle její další kapitoly v Montrealu (kde bude velvyslankyní absolventů pro Kanadu-Východ) jsem jí položila několik otázek o jejích zkušenostech s AAU a prvních krocích na globální akademické scéně.

Vaše první vzpomínka nebo dojem z AAU?
Myslím, že hned po prvním dni jsem napsala na Facebook: "Miluju svou novou školu." Jsem si docela jistý, že to byla reakce na to, že jsem během jediného dne diskutoval o rozvoji vzdělávání v Peru s někým, kdo v této oblasti skutečně pracoval, a také na to, že jsem se zúčastnil dalšího nerdovského rozhovoru o potravinové bezpečnosti v Africe.

Živě si také vzpomínám na svou první hodinu pokročilých výzkumných metod s Pelinem Ayanem. Do hodiny jsem vstupoval s odporem k čemukoli teoretickému z mé předchozí školy (museli jsme se jen učit nazpaměť informace, aniž bychom věděli, o co vlastně jde) a po pouhých patnácti minutách Pelinovy hodiny jako by mi někdo rozsvítil v mozku žárovku o významu a "proč" teorie a já měl chuť jít si zopakovat jednu z nejopovrhovanějších (všemi) hodin teorie v mém bakalářském studiu. Teď se v teorii vyžívám.

Kdybyste měl na AAU vyučovat nějakou třídu, jaká by to byla?
Nejsem si jistá, jestli mohu být opravdu konkrétní, protože vždycky chci obsáhnout hodně věcí, které dělám, ale byla by to nějaká kombinace mezinárodních rozvojových studií, humanitární vědy, vizuální politiky a komunikace.

Kanadský stereotyp, na který se těšíte?
Opravdu si nejsem jistá, jestli mám o Kanaďanech nějaké stereotypy, kromě toho, že se hodně omlouvají. Vlastně poutine má být nějaký charakteristický quebecký pokrm, ze kterého mám velké obavy, protože mi připadá jako kulinářská katastrofa, ale třeba to bude dobré?

Minulý měsíc jste představil svou magisterskou práci "Morální dilemata humanitární pomoci: Vizuální reprezentace v humanitárních obrazech a její důsledky" na konferenci "Humanitární pomoc". 11. celoevropská konference o mezinárodních vztazích. Jaká byla konference?
Od chvíle, kdy byla moje práce poprvé přijata, jsem tomu nevěřil a opravdu jsem si myslel, že muselo dojít k nějakému omylu. Celý týden před konferencí jsem měla každé ráno žaludeční potíže a noc před konferencí jsem měla silný syndrom podvodníka. "Jak jsem mohla být přijata jen na základě magisterské práce?! Všichni ostatní mají přece mnohem víc výzkumných zkušeností! Když jsem pak začala mluvit a sledovala výrazy napříč publikem, uvědomila jsem si, že lidé, kteří vybírají váš příspěvek a kteří jdou do panelu, se o vaši práci skutečně zajímají, a to je opravdu povzbudivé. Není to jako ve třídě, kdy píšete referáty jen proto, abyste dostali známku, a polovina třídy vaší prezentaci nevěnuje pozornost. Na konferenci si vybíráte, kterých panelů se chcete zúčastnit, protože vás daná témata zajímají, a jde o přátelskou a vstřícnou výměnu názorů a konstruktivní kritiku, která pomůže myšlenkám obstát v širším akademickém světě. Ano, rozhodně mě stále velmi děsí všechny ty útržky superspecializované akademické konverzace, které na konferenci slyšíte, ale pokud překonáte úzkost a podíváte se na některé panely, pak zjistíte, že si horečně děláte poznámky o všech zajímavých nápadech lidí a také se spřátelíte s lidmi, kteří se zajímají o váš výzkum. 

Co vás inspirovalo k tématu diplomové práce?
Víte, nikdy se neptejte akademiků na tak složité otázky, pokud hledáte stručnou odpověď. Dostanete přehled literatury, nějakou tu teorii, analýzu a závěr vedoucí k dalšímu výzkumu :-) V případě, že se vám to nepodaří, můžete se obrátit na akademika.  

Zjednodušeně řečeno, mám zkušenosti s mezinárodním rozvojem a zajímám se o lidská práva. Od začátku jsem chtěl kriticky zhodnotit to, co považuji za západní přístup k humanitární pomoci a rozvoji, jehož výsledky nemohou být dlouhodobě udržitelné, pokud jde o prospěch komunit a lidí na straně příjemce. Z toho, že jsme se chtěly zabývat vším, jsme to s Danielou (mou vedoucí) nakonec zúžily na pohled na obrazové materiály využívané v humanitární komunikaci a na to, jak jsou příjemci humanitární pomoci, tedy "oběti", zobrazováni a co z toho vyplývá. Vizuál je v našem každodenním životě opravdu všudypřítomný a někdy je to primární informační médium, které vede k utváření vnímání a subjektivních "pravd", a tím potenciálně ovlivňuje globální společenské vztahy. Zkrátka něco tak jednoduchého, jako je fotografie, může mít opravdu velkou sílu.

Něco překvapivého, co jste se z toho dozvěděli?
Začal jsem si kritičtěji uvědomovat sílu vizuálního zprostředkování ve svém životě. Spousta lidí si pravděpodobně neuvědomuje, jak velký vliv má obraznost. Reakce veřejnosti na obrazy také hodně vypovídají o tom, jakou hodnotu jim přikládáme. Narazil jsem na fotografii uprchlického dítěte v táboře, kde jeden z dospělých kolem něj držel v ruce chytrý telefon. V komentářích k fotografii se objevilo znechucení kvůli telefonu s tím, že telefon by se měl prodat, aby se dítě nakrmilo. Když se však na chvíli zamyslíte nad situací, ve které se tito lidé nacházejí, něco takového nemusí být tak jednoduché. Komu chcete prodat smartphone v uprchlickém táboře? Můžete vůbec v táboře používat hotovost? Co když je ten telefon vaším jediným spojením s rodinou, kterou jste tam nechali? Chytrý telefon je vnímán jako symbol bohatství, ale to, že ho někdo má, nemusí nutně znamenat, že má prostředky k dosažení svých primárních potřeb v daném okamžiku. Chybí kritická reflexe toho, co lidé vidí.

Povězte nám o svém výzkumném projektu/vědecké stáži v Zambii.
Možnost prakticky si vyzkoušet to, o čem se učíte v teorii, je vždy přínosná. Stáž byla financována prostřednictvím Mendelovy univerzity v Brně, kde jsem studovala bakalářské studium, a spočívala v tom, že skupina studentů a profesorů odjela na měsíc do Zambie, aby získala více praktických znalostí o mezinárodním rozvoji. Nikdy předtím jsem v Africe nebyla a nebyla jsem si jistá, co mám očekávat, ale nakonec jsem tam získala jednu ze svých nejcennějších životních lekcí. Až téměř do posledního týdne jsem doufala, že je rozvoj vůbec možný, protože všechny problémy se zdály být tak složité a je toho tolik, na co je třeba se podívat a co je třeba zvážit. Je to opravdu zdrcující. Ale pak jsme cestovali na setkání s malou odlehlou komunitou a představitelé vesnice nám vyprávěli svůj příběh. Chtěli prostě dosáhnout jediného - aby jejich děti mohly chodit do školy - a jak naráželi na překážky, tak se s nimi vypořádávali. Postupem času postavili základní školu, dosáhli zajištění potravin na rok dopředu, zřídili centrum pro informovanost o HIV/AIDS a mnoho dalšího, přičemž usilovali o vybudování střední školy. Tento příběh je něco, co mě stále velmi inspiruje. Pokud máte vizi a vůli jí dosáhnout, ale proces se zdá být příliš složitý, stačí dělat malé krůčky a dostanete se tam. 

Vaše druhé jméno?
Když jsem se narodil, byli moji rodiče naprostí hipíci. Jo, vlastnili jsme oranžovou dodávku Volkswagen se sklápěcí střechou. Také jsme žili v Montaně vedle indiánských rezervací Salish a Kootenai. Moje prostřední jméno, Qeytqam, znamená v kootenajštině nebo sálštině divoká jahoda (opravdu musím trochu zapátrat, abych zjistila, která to je). Zřejmě proto, že když jsem se narodil, byl můj obličej červený jako jahoda.

Nezapomenutelný příběh z práce v AAU?
Nedokázal bych si vybrat jen jeden. Každý den v AAU je nezapomenutelným zážitkem s vlastním jedinečným příběhem. Dělají ho tak neuvěřitelní lidé kolem vás. Každý má své příběhy a postřehy z celého světa, kterými může přispět, a ty jsou sdíleny s otevřeností a přijímány se zvědavostí. Když je kolem vás rušno, stres a skleslost, je někdy potřeba vás trochu postrčit, abyste ji našli, ale duch AAU je tu a je nezapomenutelný.